Reklama: Test vrozené inteligence

Feminismus: ideologie směřující k totalitarismu

Úvod

Při slově feminismus si mnoho lidí vybaví pouze různé medializované kauzy, kterým věnují pozornost jen do té míry, do jaké je ona kauza absurdní či pikantní. Druhá, daleko menší skupina, zpravidla ženského pohlaví, při něm často žehrá na to, že u nás (či kdekoli jinde na světě) není feminismus ještě zdaleka tak rozvinut, jak by bylo potřeba, ale nic pro to aktivně nedělají. Třetí skupinou jsou feministky a feministé, pro něž je propagace feminismu a boj za něj životním posláním. Čtvrtou skupinu tvoří lidé, pro které feminismus představuje celospolečenské nebezpečí.

Absolventskou práci na téma "Feminismus jako totalitní ideologie" jsem se rozhodl napsat právě z toho důvodu, že patřím do oné čtvrté skupiny. Příčinou, jež mne dovedla k názoru, že feminismus je totalitní ideologie, bylo stejně jako ve zmiňované první skupině sledování medializovaných kauz. Ty na mě zpočátku působily poměrně zábavným dojmem, ale postupem času se z nich humor jakoby vytratil. Byly již příliš časté a příliš si podobné. v této době mě tedy napadlo, že začíná být něco v nepořádku. Spíše rozpačitý vývoj feministického hnutí v západních státech se najednou dostal do obrátek: afirmativní akce zaměřené na ženy, lavinovitě se šířící soudní procesy zabývající se "sexuálním obtěžováním", kvóty na počty žen zapojených do vysoké politiky apod., to všechno pro mě byly znaky počínající totalizace celého feministického hnutí - a každá totalitní ideologie je nebezpečná. Přes všechny své řeči o spravedlnosti (a právě pro ně) nebude ani feminismus výjimkou. Proto bych chtěl touto prací upozornit na nebezpečí, jež může feminismus přinést, přesvědčit "první skupinu", že feminismus není vůbec ničím zábavným, "druhé skupině" sdělit, že není nač žehrat a "čtvrtou skupinu" inspirovat, aby pozvedla svůj hlas. "Třetí skupinu" již oslovit nelze.


Antropologie a biologie

Na začátku je třeba se rozepsat o biologické odlišnosti mezi mužem a ženou. Tento problém není zdaleka tak irelevantní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Muž a žena jsou opravdu odlišní. Ne lepší či horší. Odlišní.

Co mě přimělo k tomuto (ve světle dnešního feminismu možná odvážnému) tvrzení? Kořeny lze hledat v Darwinově teorii o vývoji druhů. Darwin na základě svých pozorování pochopil a popsal jev, který žene přírodu ve vývoji vpřed a nutí živočichy a rostliny přizpůsobovat se svému prostředí. Tímto jevem je přirozený výběr. To v praxi znamená, že v boji o přežití mohou zvítězit pouze nejúspěšnější jedinci, kteří pak dále, právě díky tomu, že jsou nejlepší, předávají svou genetickou výbavu potomkům. Na tomto principu vznikly všechny druhy zvířat a rostlin, které v našem světě známe. A člověk nebyl výjimkou. Primitivní hmyzožravci se po dlouhá tisíciletí svého vývoje stále zdokonalovali, až se před třemi miliony let vyvinuli první lidé. Člověk se zásluhou svých vysokých adaptačních schopností ukázal být velice úspěšným druhem, a tak jeho vývoj od té doby pokračuje dál a dál.

Z hlediska této práce je však daleko důležitější druhá oblast přirozeného výběru, a tou je tzv. vnitrodruhový výběr. Tento výběr jedinců, jak jeho název napovídá, se již neodehrává mezi jednotlivými druhy, nýbrž v rámci jednoho druhu. A tak jako člověk nebyl výjimkou v kontextu mezidruhového vývoje, není výjimkou ani zde. Lidská společnost se ve svých počátcích vyvíjela stejně jako společenství jiných živočišných druhů, ale později se do jejího vývoje zapojily prvky, které u jiných zvířat nenalézáme: kultura, socializace, myšlení. Vývoj druhu, a tedy i člověka, však ovlivňují i jiné, primitivnější aspekty: podnebí, okolní prostředí, potrava, nepřátelé a rozmnožování, přičemž poslední tři jsou pro vnitrodruhový výběr mimořádně důležité. Podívejme se, jak právě ony ovlivňovaly diferenciaci mezi mužem a ženou.

Struktura potravy a její dostatek jsou pro druh nesmírně důležité. Natolik, že se kupříkladu člověku staly odrazovým můstkem k dalšímu obrovskému vývoji. Člověk žil podobně jako jiní primáti především na stromech, jež mu poskytovaly úkryt a ochranu. Tento druh prostředí nabízel také určitý druh potravy, především rostlinné. Její snadná dosažitelnost člověka nenutila k větší vnitrodruhové kooperaci, vyjma snad primitivní obrany. S ústupem lesů a úbytkem přirozených sídlišť však byl člověk donucen sestoupit se stromů na zem a za lesem buď cestovat, anebo se přizpůsobit novým podmínkám v rozrůstající se stepi.

Nové podmínky na něho kladly obrovskou zátěž. Musel se naučit pohybovat v novém terénu, rostlinná potrava nebyla tak dostupná a především se zde objevili noví predátoři, kteří se stali pro člověka novým nebezpečím. Nedostatek rostlinné potravy člověka donutil stát se z býložravce všežravcem - a tehdy se ukázaly výhody živočišných proteinů. Ty jsou totiž jednak obrovským zdrojem energie, který se objemově nedá s rostlinným vůbec srovnávat, jednak jsou dobře stravitelné. Nejdříve se člověk k masu dostal náhodným sběrem či lovem drobných obratlovců, jak se však kmen rozrůstal, vzrůstala i spotřeba masa. Člověk tedy začal odhánět dravce od jejich kořisti, anebo se pokoušel zvěř lovit sám. A to byl klíčový moment, který podstatně ovlivnil specifičnost obou pohlaví; rozdílnost zde byla vždy, ale v tomto období získává na markantnosti. Tím, kdo odháněl dravce a pokoušel se lovit zvěř, byl muž. Předurčovala ho k tomu jeho síla a agresivita - a především: nebyl zatížen rozením dětí a ty nebyly závislé na jeho péči. Tento úkol příslušel ženě, která byla po porodu na dítě pudově vázána, a naopak, dítě na ní bylo, tak jako mláďata většiny savců, dlouhou dobu závislé. Těhotenství a rození dětí způsobuje ženě jistou fyzickou zranitelnost, a aby se druh mohl rozrůstat, musel zde být někdo, kdo se o ni v těchto obdobích postará. Podle Darwinovy teorie o vývoji druhů přežívali pouze nejsilnější muži a ty ženy, které byly nejlépe schopny se o potomky postarat.

Předpokladem dobrého lovu bylo kompenzovat handicap pomocí nástrojů a specifických činností. Vznik a vývoj nástrojů znamenal obrovský posun ve zkulturnění člověka. Kameny, kusy dřeva či první sekeromlaty člověku dávaly větší šanci na přežití a jejich výroba zaměstnávala jeho duševní kapacitu a zlepšovala koordinaci rukou. Dalším zásadním kompenzačním prvkem byla řeč. Přesné a rychlé dorozumívání znamenalo lepší kooperaci mezi členy lovící skupiny, a ta zvyšovala šanci na ulovení zvěře. S nástupem takovéhoto způsobu obživy došlo v lidském rodu k významným sociálním změnám.

Člověk byl jedinou šelmou, v jejímž společenství kde se lovu účastnili pouze samci. Příčina je zřejmá: ženy - samice - se musely nepřetržitě zdržovat v místě sídliště, protože na péči neobyčejně náročná mláďata na nich byla dlouhou dobu závislá, a muži se pro své schopnosti a menší vázanost na mláďata stali lovci. Pak se přihodilo něco naprosto převratného. U primátů ani u jiných zvířat nepřipadalo v úvahu, aby samec nechal samice bez dozoru; musel být stále připraven bránit svůj "harém" před jiným potulujícími se samci. To si vyžádalo pronikavou změnu ve společenském chování, a odpovědí se stalo vytvoření citového pouta mezi partnery, které je pak udržovalo v jakémsi manželském páru. v praxi to znamenalo, že se samec a samice masožravého lidoopa museli do sebe zamilovat a zůstat si věrni. Tato změna způsobila, že zatímco samci byli na lovu, samice jim zachovávaly věrnost. Tak byl vyřešen i problém sexuálního soupeření mezi samci. Namlouvací rituály zůstaly, ale z hlediska přežití musely být omezeny boje mezi samci: k podmínkám úspěšného lovu patřila dokonalá kooperace co největšího počtu členů lovící družiny. Slabší i silnější samci měli své role ve smečce přesně určeny. Všichni byli důležití a nikdo nemohl být vytlačen na okraj společnosti, jak tomu často bývá u jiných druhů primátů. Odměnou se stal volný přístup k samicím. Podstatným se rovněž ukázalo, že se zdokonalené umělé zbraně staly vskutku vražednými nástroji, a tak bylo nutno omezit vnitrokmenové sváry na minimum, neboť kmen početně oslabovaly. Třetí změnou byl vznik rozmnožovací jednotky tvořené jedním mužem a jednou ženou, která měla pozitivní vliv na výchovu dítěte. Žena, jista si podporou muže, se mohla věnovat rodičovským povinnostem a samci, jisti si věrností svých samic, odcházeli na lov bez starosti o ně.

A zde se dostáváme k příčině diferenciace mezi mužem a ženou, k pohlavnímu dimorfismu, jenž nemá v živočišné říši obdoby. Ještě u žádného živočišného druhu nedošlo mezi samcem a samicí k tak přesné dělbě společenských rolí. Specializace na jednotlivé druhy činnosti se jako vždy ukázala velice prospěšnou. Znamenalo to však, že se obě pohlavím určené podskupiny kmene vyvíjely z biologického i sociálního hlediska každá jiným směrem. Výchova dětí kladla na jedince jiné nároky a vyžadovala jiné schopnosti než lov zvěře. Proto jsou ženy citlivější, vázanější na rodinu, zvládají více drobných prací najednou, mají větší míru empatie a řadu jiných vlastností, které se považují za ženské, a také ženské jsou. U mužů je to zase síla, agresivita, rozhodnost, lepší prostorové vnímáni atd., tedy opět řada specifických vlastností, které jsou považovány za mužské, a také mužské jsou. Bylo by ovšem omylem se domnívat, že jedny vlastnosti jsou lepší než druhé. Každá z vlastností ženy vznikla přirozeným vývojem v návaznosti na její specializaci: žena obecně nemůže být tak agresivní jako muž, protože přílišná agresivita by znamenala příliš málo těhotných žen, a tak i ohrožení kmene. U mužů je tomu naopak. Kdyby byl muž-lovec nadán přílišnou potřebou pečovat, podryla by se jeho schopnost chránit a zabíjet, a to by kmen ohrozilo také. Zde je vidět, jak se muži a ženy doplňují, jak specializace pomohla vytvořit tu společnost, ve které žijeme, ale i to, jak je kulturní vývoj krátký a slabý oproti milionům let evoluce. Vždyť s příklady toho, že muž a žena jsou rozdílní, se setkáváme po celý život dnes a denně, a to vzdor úporným snahám tuto skutečnost popřít. Kulturní vývoj vždy nutně selhává, je-li konfrontován s biologickými instinkty.


Matriarchát

Jestliže jsem se rozhodl ve své práci alespoň zhruba popsat vývoj postavení ženy ve společnosti, nemohl jsem vynechat jedno (zatím jediné) období v historii, během nějž měla žena ve společenském životě výsadní postavení. Toto období dějin se nazývá matriarchát - vláda matky, respektive vláda ženy.

Žena v té době získala postavení, jaké v pozdějších společnostech nemělo obdoby. Žena a potažmo matka se totiž stala skutečnou vládkyní svého rodu. Tato její role byla dokonce silnější než role muže v patriarchátu.

Společnost, v níž vládla žena, se ovšem od společnosti patriarchální velmi odlišovala. Tato odlišnost nepramenila pouze ze skutečnosti, že žena zaujímala výsadní postavení; byla hlubšího a zásadnějšího rázu a nakonec, s tím jak se matriarchální společnost vyvíjela, se také stala příčinou jejího pádu.

Jak ale vypadala společnosti v době matriarchátu? Co vedlo k jejímu úpadku a pádu a jaký byl důvod nástupu společnosti patriarchální?

Jako je ve společnosti patriarchální základní sociální skupinou rodina, v matriarchátu tuto roli plnila rozsáhlejší a strukturovanější sociální jednotka, tzv. gent. Hlavou gentu byla nejstarší žena rodu - pramáti. Od jejího rodu se také odvozovaly rody všech žen; ty patřily k jejímu pokolení. Pojala-li žena patřící k určitému gentu za manžela muže z jiného gentu, přijal muž jméno gentu, kdo nějž se přiženil, a všechny děti zrozené z tohoto spojení automaticky patřily k pokolení své matky, tedy do pokolení pramáti. Matka zde tedy byla skutečnou hlavou "rodiny", čímž bylo podmíněno právo mateřské, od kterého se uplatňovaly jak nároky na příslušnost k rodině, tak právo dědičné. Tento vztah je patrný také v tom, že se v té době mluvilo o mateřství místo o otcovství, o matce rodiny místo o otci rodiny a podobně.

Majetkové poměry v gentu spočívaly na bázi majetkového společenství a jakémsi komunistickém hospodářství. Důsledkem bylo, že pokrevní rodiny měly jen velmi malý osobní majetek a že prakticky veškerý majetek patřil nadřazené sociální skupině - gentu.

Žena v gentu byla vedoucí postavou jak v životě domácnosti (myšleno ve vztahu žena-muž), tak v rámci gentu celého. Žena na nejvyšším hierarchickém stupni, tedy matka rodu, měla moc soudní a náboženskou. Tento stav se projevil i v mytologii, v níž existuje řada bohyň - Ceres, Démétér, Ladona a další. Za povšimnutí stojí, že tyto ženské bohyně byly vždy zpodobněním plodivé síly přírody.

Žena v té době platila za nedotknutelnou. Vražda ženy-matky byla nejhorším zločinem a jeho spáchání bylo důvodem ke krevní mstě. Ta byla výhradní záležitostí všech mužů gentu, kteří měli za povinnost trestat i všechny zločiny a bezpráví, jež se staly na úkor gentu, ke kterému náleželi. Na mužích závisela také obrana gentu a území, jež obýval.

S rostoucím počtem obyvatelstva vznikla řada gentů založených na sesterské bázi, které se pak slučovaly pod gent mateřský, jenž byl určován rodem. Tyto organizace se spojovaly až po úroveň kmene. Struktura takovýchto organizací byla tak pevná, že se její princip uchoval i v době, kdy gentové uspořádání již upadalo. k největším problémům těchto sociálních skupin patřilo, že v původních gentech byl tabuizován incest. Incestem se však nerozuměl sexuální styk pouze v rámci pokrevní rodiny, nýbrž v rámci celého gentu. Toto omezení pochopitelně vedlo k rozpadu gentových skupin.

Další změny ve společnosti přinesl vývoj hospodářství. Dokud byla výroba životních prostředků na nízkém stupni a uspokojovala jen skromné společenské požadavky, byla činnost ženy i muže prakticky nediferencovaná. Se vzrůstající vyspělostí vědomostí a techniky však nároky společnosti rostly, a tak vznikla potřeba specializace. Ta potom umožnila obsáhnout větší množství práce a zefektivnit výrobu. Došlo-li však k dělbě práce, muselo také dojít k dělbě její výsledků. Rybolov, chov dobytka a lov zvěře, to vše vyžadovalo zvláštní vědomosti a úzkou specializaci. Tu prokazatelně lépe obsáhli muži, kterým pak připadlo za úkol vytvořit si nástroje potřebné k jejich činnosti. Se vznikem zemědělství se tato situace ještě více prohloubila. Společnost najednou získala bohatství, jež velmi převyšovalo její nároky. Vzhledem k tomu, že na nadprodukci měl největší zásluhu mužský prvek, začali se muži pomalu stávat majiteli bohatství a jejich činnost se rozrostla o obchodování. Vznik obchodu a jím zapříčiněný nástup relativního blahobytu byl důsledkem masivního nárůstu obyvatelstva, které ke svému přežití potřebovalo stále větší prostor, což zase bylo příčinou bojů o půdu mezi jednotlivými genty. Potřeba lepších zbraní a nástrojů dala podnět k vytvoření třídy řemeslníků, která měla zájmy zcela jiné než zemědělci. Tyto změny pak přivodily rozhodující fázi ve změně společenského zřízení.

Přestože se muž stal v důsledku své činnosti vlastníkem stád, nástrojů, půdy, zbraní a později i peněz, nemohl se svým majetkem volně nakládat, neboť až dosud platilo staré gentové zřízení a stále, i když ve zmenšené míře, přetrvávalo společné hospodaření. Mužův vliv na rozhodování v gentu byl navzdory jeho nepopiratelné vůdčí hospodářské roli velmi omezen. Dalším problémem bylo, že gentové matriarchální zřízení zamezovalo dědění v otcovské linii, a to způsobilo, že pokrevní děti zemřelého otce neměly šanci získat jeho majetek. Tento stav pochopitelně nebyl udržitelný. Postupem času se začal gent pod tlakem mužů rozpadat a vznikla nová autonomní sociální skupina - párová rodina.

Tato sociální skupina již byla založena na majetku soukromém a dědictví přecházelo v mužské linii, neboť muž byl prvopočátečním tvůrcem majetku. Gent se stal pouhým náboženským útvarem a ztratil jakýkoli hospodářský význam. Mateřské právo zaniklo a vzniklo právo otcovské.

Nastal patriarchát.


Postavení ženy ve starověku

Starověká společnost je již cele založena na patriarchálním modelu. Mluvím-li o starověké společnosti, mám tím na mysli společnosti starých Řeků a Římanů, kteří nejvíce ovlivnili vývoj Evropy a jejichž vztah k ženám se promítl do středověkých i pozdějších názorů evropské společnosti.

Nejprve se zastavme u postavení ženy ve starověkém Řecku, respektive v Athénách a ve Spartě.

Athénská společnost

V Athénách došlo podobně jako jinde ve světě k přerodu matriarchální společnosti v patriarchální, jakmile bylo dosaženo určitého stupně kulturního vývoje, tedy stupně popsaného v minulé kapitole. Tak došlo k utvoření práva otcovského a zániku práva mateřského. To mělo za následek vyžadování manželské věrnosti, neboť muž nechtěl uznat za svého dědice dítě, jež nebylo jeho. Toto omezení ženu víc a víc připoutávalo k domácnosti - dokonce jí byly v domě vykázány pouze určité místnosti, kde trávila život, aniž by přišla do styku s jinými muži. Pád gentového uspořádání vzal ženě svobodu i možnost veřejného vystupování. Opustila-li žena dům, musela být zahalena, aby na sebe neupoutala zraky jiných mužů. (Tento zvyk se v nezměněné podobě dodnes udržuje v islámských zemích a je s podivem, že se po staletích vůbec nezměnil). Žena se svým manželem sdílela lože, ale nikdy ne stůl, neboť v domácnosti byla pouze služkou a manžel byl jejím pánem. Tak ho také musela oslovovat a ctít. Dopustila-li se cizoložství, mohla být potrestána smrtí nebo prodána jako otrokyně.

Zcela jiná byla situace u mužů. Ti se ve svém sexuálním životě žádným způsobem neomezovali. Postupně tak vznikl hetérismus, jakýsi druhu volné lásky, jemuž se věnovaly ženy, které se nechtěly spokojit s otroctvím rodinného života. O tom píše řečník Démosthenés: "My bereme si ženu, abychom manželských dítek obdrželi a v domě věrnou strážkyni měli, souložnice máme k naší obsluze a pohodlí a hetéry kvůli požitku lásky."

Postavení ženy ve starověkém Řecku, respektive v Athénách, tedy spočívalo v tom, že celá její individualita byla snížena na strážkyni domu, na roditelku, služku a otrokyni. Tento obrovský propad jejího společenského postavení vedl ve svém důsledku až do naprosto nepřirozené polohy, kdy strach z přelidnění a naprostý nedostatek úcty k ženě měly za následek propagaci intimních styků mezi muži (Aristotelés, Sókratés). v této době měla žena dosud nejhorší postavení.

Je zjevné, že tento stav nebyl normální. Lze z něj vycítit určitou formu odplaty za staré gentové uspořádání, ve kterém byla muži určena podobně nepatrná společenská role. Tato odplata však byla přemrštěná, což pravděpodobně způsobil odpor žen, jež se nechtěly svých práv lacino zříci, jak nám dokládají báje různých národů, např. u nás o dívčí válce či v Řecku o Amazonkách (a mazdos - bezprsé).

Postavení ženy ve starověké Spartě

Společenská situace ve Spartě byla poměrně dost odlišná od situace v Athénách. Zatímco v Athénách a ve zbytku Řecka panovalo již patriarchální zřízení, ve Spartě dosud přetrvával starý gentový řád, který však byl ovlivněn celkovou zdejší společenskou situací. Rodinný život ve Spartě a vůbec v celé tehdejší společnosti byl výrazně ovlivněn tím, že děti - chlapci i dívky - byly v sedmi letech svěřovány do péče a výchovy státu. Sparťané si nicméně svých matek a manželek vážili. Mužům i ženám se zde od dětství dostávalo stejné výchovy. Spartské ženy nebyly odlučovány od veřejného života tak jako ženy v Athénách (oslovení Athéňanky jim bylo odepřeno, stejně jako hlasovací právo), dokonce mohly částečně rozhodovat o chodu obce. Obyvatelé sousedních měst toto zřízení pohrdlivě nazývali gynaikokracie, ženovláda, mimo jiné i proto, že ve Spartě nezáleželo na tom, zda žena je či není provdána. Zajímavým pravidlem tehdejší společnosti bylo také to, že dívky chodily až do úplné dospělosti nahé a všichni muži se museli oženit nejpozději do svého třicátého roku. Mravy však byly poměrně uvolněné a je z nich patrný určitý vliv gentu. Patřilo k běžným zvykům, že se nejstarší bratr dělil o svou ženu s mladšími bratry, případně i s přáteli. Tuto volnost mravů umožnil fakt, že spartská společnost byla založena na společné státní výchově dětí, a proto zde nebyl takový tlak na pokrevní legitimitu dědiců.

Postavení ženy ve starém Římě

Ve starém Římě se žena těšila opravdové úctě. Společnost věnovala stejnou pozornost jak mužskému, tak i ženskému principu. Názorný příklad nacházíme v římském náboženství: při prosebné modlitbě se Římané dovolávali jak boha (si Deo), tak bohyně (si Deae).

Přestože byla žena v římské společnosti vysoce vážena mravně a společensky, s jejím právním postavením to bylo horší. (S takovou situací se později setkáme i ve středověku.) Dcera byla do doby, než se provdala, zcela v poručenství otce, který za ni nesl plnou odpovědnost a rozhodoval o důležitých věcech v jejím životě. Po provdání tuto roli přebíral její manžel. Zemřel-li její zákonný manžel, dostala se žena do područí jeho nejbližšího mužského příbuzného. Dalším právním rysem římské společnosti bylo, že žena nesměla volně nakládat se svým majetkem. Přes tyto aspekty však bylo její postavení nepoměrně volnější a zajisté i příjemnější než postavení ženy v Řecku. Žena se plně podílela na chodu domácnosti a mohla se volně pohybovat mezi přáteli i - protože nebyla omezována pouze na ženské komnaty - po veřejných prostorách.

O úctě Římanů k ženám svědčí také řada ženských postav v římských dějinách, uváděných jako vzory mateřství, hrdého ženství a lásky (Lucretia, Cornelia).


Žena ve středověku a novověku

Po mravním úpadku Říma a jeho následném faktickém pádu se v Evropě rozmáhá nové náboženství - křesťanství. To zpočátku ženě vrací lidskou důstojnost a odsuzuje aplikaci dvojí morálky - jedné pro muže, jiné pro ženy. Avšak již apoštol Pavel ženu opět ze společenského života vyjímá. (Tento obrat v názoru na ženu pravděpodobně nevyplynul z teologického principu, nýbrž byl spíše důsledkem vnitřních tlaků společnosti.)

Asketický duch církve pokládal manželství a tělesnou lásku jenom za nutné zlo, jehož úkolem je reprodukce lidstva. Žena byla pokládána za původkyni lidských hříchů (zde je patrna přímá návaznost na Starý zákon) a zcela vážně se uvažovalo i o tom, zda je žena vůbec člověkem. Vzdor těmto postojům sehrála žena ve službách náboženství i v pomoci bližním roli víc než nezanedbatelnou.

Jak se křesťanství šířilo, konfrontoval se jeho pohled na ženu s pohledem společností "barbarských" Germánů a Slovanů.

Ty ženu chápaly jako mravní bytost a oslavovaly její schopnost mateřství. S právy to však bylo podobné jako v Římě. Žena neměla vlastní majetek a poručenství bylo založeno na stejném systému. Jedinou zvláštností bylo, že germánské zvykové právo určovalo i hospodářskou hodnotu ženy, a ta činila padesátinásobek ceny běžného otroka. I přes tyto sociální handicapy nebyla žena ve společenském styku omezována a mohla vést bohatý společenský život.

Přestože ji Germáni ctili zejména jako dárkyni života, připisovali jí i takové vlastnosti, které se v jiných společnostech spojovaly (a dosud spojují) především s muži. Tyto vlastnosti patrně byly pro germánské ženy natolik charakteristické, že se (ženy) staly jejich symboly. Především to byla moudrost (bohyně osudu) a statečnost, již představovaly Valkýry. Od římských autorů se také dovídáme, že se germánské ženy ve chvílích, kdy jejich mužům hrozila porážka od římské armády, často samy zapojovaly do bitev a v boji byly velmi kruté.

V době konfrontace křesťanství s germánskou společností přešla část germánských zvyků do křesťanství a naopak germánské zvyky byly obohaceny křesťanstvím. Z tohoto "zkřížení" vznikla zbožná, vážná a dobročinná žena románského období. Její sociální role ve společnosti vzrůstala především v důsledku hojného zakládání klášterů, jež byly zpočátku vyhrazeny pouze ženám. Kláštery se na dlouhou dobu staly středisky učenosti a představené klášterů - abatyše - měly značný vliv na řízení tehdejších států.

Z výše uvedených skutečností by mohlo vyplývat, že se žena v nově vznikající evropské společnosti domůže stejných práv jako měli muži, a že tak bude překonán důsledek společenských změn, k nimž došlo po pádu matriarchálního zřízení. Opak se stal pravdou. Opět se ukázalo, že vývoj společnosti ovlivňuje řada faktorů, jež se nedají ani ovlivnit, ani předpovědět. Kdo mohl tušit, že zpočátku slibně se rozvíjející emancipaci ženy ovlivní něco tak odtažitého, jako byly křižácké výpravy, jež měly za cíl osvobodit Svatou zemi a Jeruzalém? A přesto k tomu došlo.

Šlechta, tedy síla ovlivňující společenské klima a udávající směry, jimiž se bude společnost ubírat, totiž křižácká tažení organizovala a účastnila se jich.

Jeruzalém měli v držení Arabové (Saracéni), a Arábie je pravlastí specifického vztahu k ženám, jehož projevem je mimo jiné existence harémů. Evropští šlechtici zcela jistě něco z tohoto aspektu arabské kultury pochytili, a tak po jejich návratu z válečných tažení začal vznikat nový ideál ženy - ženy jemné až přecitlivělé, křehkého kvítku, který potřebuje oporu rytíře. Důsledek byl ten, že rytíř věnoval lásku duše Bohu a církvi, ale lásku srdce ženě. Tou však nebyla manželka, s níž by byl v dobrém i zlém, nýbrž milenka, chápaná pouze jako bytost pohlavní. Tak se společnost rytířů postupně stala silně promiskuitní. Je to patrno především z dvorního života tehdejší doby. Žena však přirozeně toužila i po duševním životě, a tak se objevila žena gotická, plná mystického nadšení a hluboce nábožensky založená.

Po období gotiky nastupuje nová, čerstvá doba renesanční. Ta konečně dokázala překonat předsudky minulých staletí a pozvolna začala ženám přiznávat lidská práva. v umění se začíná objevovat nový typ ženy. Žena již není pouze světicí nebo milenkou - stává se už bytostí lidskou, se všemi taji a krásami (vizme například ženy Leonardovy). Co je však důležitější než způsob, jímž jsou ženy ztvárněny? Nepochybně skutečnost, že začínají samy tvořit a že je jejich tvorba přijímána. Vznikají první ženské spolky, ve kterých ženy debatují o umění, duchovnu a krásnu. Diskutují o dílech svých i cizích a za účasti význačných osobností té doby se pořádají první soukromé výstavy. Ty měly výrazný vliv na samo umění, neboť tvorba tak byla konfrontována s opravdovým životem. Prohlubuje se také vzdělání žen a dostává se jim ucelenějších informací. Tak byl konečně překonán po staletí panující předsudek, že žena není schopna intelektuální činnosti a že ji snaha vymknout se svému učení pouze poškozuje a ničí její pravé kouzlo. Tento vývoj obohatil kulturu a umění o ženský prvek, o ženský způsob vnímání světa. Získaná zkušenost se zase zpětně přenesla do rodinného života.

Sedmnácté a osmnácté století již pokračuje v linii, kterou načrtla renesance. Doba je poněkud lehkomyslnější, ale emancipace ženy zdárně pokračuje.

Na závěr této podkapitoly musím upozornit, že veškerý popsaný vývoj postavení ženy ve středověku a novověku se týká pouze žen z horní, vládnoucí třídy a z řad bohatého měšťanstva a venkovské šlechty. Důvody jsou dva: jednak není mnoho známo o životě prostých lidí, neboť tehdy jaksi nebyla chuť se jím podrobněji zabývat, jednak byl život chudiny neuvěřitelně statický, a tak lze sotva mluvit o sociálním a kulturním vývoji. Společenský systém té doby totiž "plebsu" neumožňoval ani se jakkoli zapojit do řízení státu, ani dosáhnout vyššího vzdělání, následkem čehož žena i muž z chudých vrstev na tom byli ze sociálního a politického hlediska v podstatě úplně stejně. Zásadní společenské rozdíly mezi prostými ženami a muži mohly být patrny až ve chvíli, kdy se uvolnila celá společnost, zavedly se jiné systémy vládnutí a společenský život se otevřel masám.


Žena v devatenáctém století

Veškerý vývoj postavení ženy ve středověku a novověku tedy byl popisován z hlediska vyšších sociálních tříd. Z těch se také rekrutovali bojovnice a bojovníci za práva žen. Je to logické. Vždyť ti jediní se mohli nějakým způsobem zasadit o konkrétní změny ve společnosti a dohlížet na jejich plnění. Dvacáté století do tohoto stavu vneslo čerstvý vítr. Zrušení nevolnictví, průmyslová revoluce, rozmach Spojených států amerických, vznik ústav, hospodářská konjunktura po napoleonských válkách a další skutečnosti, charakteristické pro devatenácté století, daly vzniknout prvním společnostem založeným na občanských principech, především v anglosaských zemích. v té době také konečně vznikají moderní ženská hnutí, která nalézají oporu již v středních třídách a ve třídě dělnické.

Nejranějším moderním ženským hnutím, které mělo nějaký politický kontext a cíl, bylo sdružení amerických žen, jež požadovalo s muži stejná politická práva a rovnost ve vzdělání.

Doba francouzské revoluce sice patří do konce osmnáctého století, povahou je však bližší devatenáctému, jehož děje anticipovalo, než dobám předchozím. A tak také první výraznější postavou rodícího se ženského hnutí je Francouzka Olympie de Gouges, která předložila konventu "deklaraci ženských práv", v níž bylo obsaženo zhruba toto: "Národ a lidstvo se skládá z mužů a žen, proto je třeba umožnit i ženám, aby se podílely na veřejných věcech, neboť zákonodárství má být vůlí celého národa." Tato snaha samozřejmě nebyla přijata s žádným nadšením - společnost na takové uvažování očividně nebyla dost vyzrálá: hnutí vedené paní de Gouges bylo potlačeno a podobné spolky žen byly zakázány.

V téže době se ve Velké Británii objevuje další výrazná postava ženského hnutí, Mary Wollstonecraftová (1759-1797). Zabývala se výchovou a vzděláváním děvčat a její nejznámější dílo nese titul "Obrana ženských práv". Mary Wollstonecraftová získala triviální vzdělání a aby dosáhla vyššího, stala se stejně jako mnoho žen té doby samoukem. Za svůj nepříliš dlouhý život stačila založit školu a publikovat literární kritiky i romány a eseje, zabývající se především vzděláním a vzděláváním. v "Obraně ženských práv" jsou již v podstatě definovány hlavní cíle a složky emancipačního hnutí. (Těmto složkám emancipačního hnutí se podrobněji věnuji v jiné kapitole.)

Přestože v tomto období došlo k podstatnému uvolnění života žen ve společnosti, jak lze usuzovat i ze zveřejňování a jistým způsobem i oceňování děl uvedených autorek, jejich právní postavení se příliš nezlepšilo. Jako příklad lze nastínit situaci, v níž se ženy nacházely v nejdemokratičtější zemi Evropy, ve Velké Británii. Ostatně, právě anglosaské země se později staly kolébkou feminismu.

Nepříliš častý, avšak ne neobvyklý byl názor, že ženy nemají duši. v takovémto názorovém prostředí se ženám zajisté těžko vystupovalo s nějakými návrhy, byť oprávněnými. Avšak ani ti, kdo ženám duši přiznávali, pro ně rozhodně neprosazovali stejná práva a rovnost s muži. Tak například teprve manželství dávalo ženě právní subjektivitu, ale pouze v tom smyslu, že se muž a žena stali jediným subjektem - pod plnou mocí muže. Byl to zákon uměle vytvořený a díky rozvinutému principu zvykového práva nebylo právní postavení ženy tak špatné, jak by se na první pohled zdálo. Měla kupříkladu právo na vdovský podíl z majetku, a to do výše jedné třetiny, a manžel, který se po sňatku stával správcem rodinného jmění, a tedy i správcem manželčina věna, musel při svých finančních a hospodářských transakcích brát na tento její vdovský podíl zřetel. Mohl z něj pobírat rentu či jiné zisky, nesměl jej však prodat. Dále ručil za manželčiny případné dluhy a delikty, které spáchala, a byl ze zákona povinen poskytovat jí živobytí. I přes tyto problematické výhody byla ženina situace po sňatku z dnešního pohledu dost nepochopitelná. Oplátkou za ně musela manželovi sloužit a tvořit s ním manželské společenství. Na druhou stranu byla manželova odpovědnost za ženiny zločiny vyšší, spáchala-li je v jeho přítomnosti, poněvadž se předpokládalo, že ji k činu naváděl. Vdaná žena ani nesměla uzavírat smlouvy, pouze v podřadných záležitostech a ještě zastoupena manželem. Bez přítomnosti manžela nemohla žalovat ani být obžalována, nemohla napsat závěť, rozhodovat o svém majetku ani o pěstounovi svých dětí a v případě škody dokonce neměla nárok na náhradu. Je však třeba si uvědomit, že mluvíme pouze o formálně-právním postavení ženy ve společnosti. Její reálná situace byla již kolem roku 1815 diametrálně odlišná. Systém založený na této ochranitelsko-utlačovatelské právní formě nemohl mít v době bouřlivých změn, jíž bylo devatenácté století, dlouhého trvání. Tehdejší společnost pochopila, že taková diskriminace její významné, ba nepostradatelné součásti brzdí její vlastní vývoj, a tak nečekala na vyhlášky, výnosy či zákony a začala si počínat, jako by změny již nastaly. Proto se navzdory právním předpisům ženy stávají úspěšnými podnikatelkami, správkyněmi pozůstalostí či vykonavatelkami závětí a uzavírají pro sebe výhodné předmanželské smlouvy.

Podobně jako v Anglii tomu bylo i ve Spojených státech, kde společenský vývoj rovněž předběhl právní normy. v USA však měly jednotlivé státy rozdílné zákony, vyplývající z tradice ovlivněné přístupem španělským, francouzským či anglickým. Na severu a na západě, kde byly původně anglické kolonie, se právní postavení žen rychle lepšilo, i když státy Pensylvánie a New York přijaly právní úpravy zlepšující statut ženy ve společnosti až roku 1848. Do tohoto data podepsalo listiny zajišťující právní legitimitu žen již sedmnáct státu Unie.

Jiná situace byla mimo anglosaský svět, například ve Francii. Revoluce z roku 1789 přinesla i změny, jež postavení žen zlepšily. Tehdy se podařilo přijmout zákon o rozvodu, který umožňoval manželství rozvést, pakliže obě zainteresované strany souhlasily. Přijetí zákona mělo ten důsledek, že do konce osmnáctého století skončilo ve Francii rozvodem přibližně každé třetí manželství. To jen dokládá, jak byl tento zákon potřebný. A zákon o rozvodu nebyl jediným; v letech 1791 až 1794 Francie přijala řadu dalších zákonů, jež ženu osvobozovaly. Všechny včetně rozvodového potom roku 1799 zrušil Napoleon zároveň s direktoriem. Některé nezrušil de facto, ale například podmínky pro rozvod změnil takovým způsobem, že se výsledek rovnal jeho faktickému zrušení. Žena už s výjimkou jediného případu nemohla požádat o rozvod z důvodu nevěry, zatímco muž ano. Tím jediným případem bylo, že si muž dovedl konkubínu až domů. Byl-li muž alespoň trochu inteligentní, dokázala tato podmínka ženě zabránit, aby se záletného manžela zbavila. Zatímco nevěrná žena mohla být za svůj čin potrestána vězením od tří měsíců do dvou let, muž pouze zaplatil pokutu. v případě vraždy manžela neměla manželka nárok na obhajobu; manžel mohl uvádět polehčující okolnosti. Co se týká majetku, bylo ženě zacházení s ním přesně právně vymezeno, pokud nebyla regulérně registrována jako obchodnice. v oblasti politické se tedy po revoluci nedosáhlo žádných změn. Roku 1789 sice začaly vznikat ženské kluby, ale již v roce 1793 byly tyto aktivity zrušeny a Výbor pro veřejné blaho ženám výslovně zakázal vstupovat do vlády, požívat politických práv a sdružovat se v klubech. Po Napoleonově pádu a restauraci bourbonské dynastie protiženská politická linie zesílila a sami Bourbonové tlaky k návratu patriarchální společnosti osmnáctého století ještě zintensivnili.

Ve zbytku Evropy byla situace velmi podobná. Po krátkém období reforem, kdy se žena začala vymaňovat z klasického modelu patriarchální společnosti, nastal návrat k bývalému stavu věcí a její postavení se leckde i zhoršilo. Přestože praktické výsledky Velké francouzské revoluce měly na postavení ženy nulový či dokonce záporný vliv, byl zde i určitý teoretický přínos, totiž že se o tomto jevu začalo mluvit. Byla zahájena všeobecná debata na toto téma a k jejím výsledkům patřilo právě stěžejní dílo Mary Wollstonecraftové "Obhajoba ženských práv". v tomto období vznikají jak díla podporující emancipaci žen, tak díla, která se staví až fanaticky proti. Jedním z vášnivých odpůrců byl Restif de la Bretonne, který ke své argumentaci používal ty nejhorší předsudky. Jeho díla se velmi dobře prodávala a s nemalou chutí četla. Další odpůrci se rekrutovali z řad romantiků, například Victor Hugo, lord Byron či Stendhal. Naopak velkým zastáncem emancipace byl John Stuart Mill (1806-1873), který otevřeně vystupoval proti neschopnosti a nechuti soudců spravedlivě odsuzovat viníky násilí na ženách a proti soustavnému upírání ženských práv. Je autorem významného díla "Poddanství žen", ve kterém vztah tehdejší společnosti k ženám silně kritizoval.

I když měly anglické ženy ve společnosti mnohem větší svobodu než ženy francouzské, byla to právě Francie, kdo dal ženskému hnutí první konkrétnější filosofický rozměr. Francouzky se mohly opřít o učení společenského utopisty Clauda Henriho Saint-Simona a jeho následovatelů. Přestože se Saint-Simon zabýval především vlivem průmyslu a výroby na vládu, našly si ženy v jeho filosofii něco, co potvrzovalo jejich názory a pomohlo jim to posílit pozici ve společnosti. Tím něčím bylo Saint-Simonovo přesvědčení, že duchovní moc musí nahradit hrubou sílu - tedy zásada, jíž se z morálního hlediska nedalo nic vytknout a která poukazovala na nutnost přisoudit ženě ve společnosti důležitější roli. (Je zřejmé, kdo představoval "hrubou sílu" a kdo "duchovní moc". S tímto rozdělením lidské společnosti na skupinu "rozumovou a citovou" a skupinu "silovou a agresivní" se pak setkáváme ve feministickém hnutí dvacátého století.) Na Saint-Simona navázal jeho žák Barthélemy Prosper Enfantin, který se pokusil Saint-Simonovy utopistické myšlenky uvést do praxe a založil jakási společná sídliště a výrobní družstva, kde již nedocházelo k pohlavní segregaci. Na jeho přednášky chodily tisíce lidí a jeho stoupenci a stoupenkyně žili v Paříži, v Lyonu, ve Spojených státech i v Egyptě. Zkázou jeho i celého hnutí se stalo, že Otec Enfantin, jak ho také nazývali, začal jako jeden ze způsobů ženské emancipace propagovat volnou lásku, a tak se zanedlouho celé hnutí zvrátilo v morálně pokřivenou sektu, která se oddávala sexuálním orgiím. To mělo za následek uvěznění Enfantina i jeho nejbližšího spolupracovníka Michela Chevaliera a rozklad sekty. Část rozpuštěného sboru se sdružila v jiné uskupení, které se nazývalo "Nové ženy". Jeho členky se dožadovaly práva rozhodovat o svém sexuálním životě samy a svobodně, a to vedlo k různým excesům: jedna z těchto saintsimonistek, jak si také říkaly, měla každé ze svých čtyř dětí s jiným mužem a za žádného se neprovdala. Některé z postojů "Nových žen" našly svůj odraz v feminismu dvacátého století. Toto společenství také vydávalo časopis, do kterého mohly přispívat pouze ženy. Organizace neměla dlouhého trvání, avšak svou leckdy až trapnou činností stačila zdiskreditovat francouzské feministické hnutí až do konce devatenáctého století.

Proč k takovýmto výstřelkům nedocházelo ve Velké Británii? Důvodem byl dle mého soudu fakt, že Británie nebyla extrémům a extremismu nikdy nakloněna. Občanská společnost, zvykové právo a izolovanost ostrova, na jehož území se v novověku prakticky neválčilo, dělaly z Anglie ostrov uměřenosti a kontinuálního společenského vývoje - a to nebývá půda, ve které by mohl extremismus zapustit kořeny. Vznikla zde společnost, která téměř vždy předběhla legislativu a jejíž zákony se řídily podle vůle lidu a ne lidé podle vůle zákonodárců. Byla to situace naprosto odlišná od ostatní Evropy. Francie, otřesená Velkou revolucí 1789, zažila kulturní šok. Zmatení hodnot, kulturní mezera a rozbití tradiční společnosti jsou naopak podmínky, ve kterých se extremismu velmi dobře daří. (Podobná situace nastane po první a především po druhé světové válce, kdy v prvním případě vznikne nacismus a ve druhém komunismus.)

Co říci na závěr? Devatenácté století bylo jednou z nejvýznamnějších epoch v dějinách lidstva. Obrovské společenské, hospodářské, technologické a demografické změny daly vzniknout myšlenkám, které chápaly svobodu jako nutnost, bez níž nemůže vývoj společnosti pokračovat. Tradiční feudální vazby byly v důsledku průmyslové revoluce definitivně zpřetrhány a industrializovaná společnost zapříčinila nárůst a rozvoj střední třídy, která získala větší vliv a lepší postavení a stala se nositelkou moci a bohatství. Byly zrušeny rigidní středověké cechy, a tím i jejich nesmyslné požadavky na nové mistry. Mistři toužili ve svém oboru vydělávat, přitom však dosud neustále naráželi na byrokratické překážky. Schopnosti, um, nadání, ale i vzdělání se stávají hlavními kritérii pro získání práce a úspěšnou kariéru. A tato situace se prostě nemohla neodrazit také v životě žen. Mnoho jich studuje (často na zapřenou), stávají se významnými spisovatelkami, malířkami, herečkami i podnikatelkami a vědeckými pracovnicemi. Další ženy se zajímají o politiku; dokáží se v ní orientovat, ovlivňují voliče a podporují jednotlivé strany.

Devatenácté století přineslo nebývalé rozšíření občanských práv a svobod, k čemuž přispěl také vznik novin a časopisů, informujících občany o dění ve státě a ve světě. Začíná se pracovat s veřejným míněním, které pak následně ovlivňuje politiku. Příčinou tohoto stavu byla proměna samotné definice veřejnosti, do té doby představované pouze rodovou a hospodářskou elitou, jež byla až na výjimky konzervativní. Pojem veřejnost se začíná chápat v moderním, dnešním smyslu. Tak se připravila půda pro úplnou a dokonalou emancipaci ženy v následujícím dvacátém století.


Dvacáté století

Dvacáté století je z hlediska této práce nejdůležitější. v tomto období se začíná objevovat fenomén feminismu tak, jak jej nyní chápeme. Nejedná se o formu boje žen za emancipaci, nýbrž o boj za totalizační ideologii. Abych mohl tento svůj názor obhájit, musím se nejdříve zaměřit na to, co ovlivňovalo společnost dvacátého století v době do konce druhé světové války.

Jak už se zmiňuje kapitola "Žena v 19. století", rozvoji extremismu svědčí, když jsou tradiční hodnoty zpřetrhány, když dochází k jejich převrácení či změně a vzniká kulturní vakuum. Jako příklad tohoto stavu jsme si uvedli Francii po Velké revoluci, století dvacáté však přináší takové změny v mnohem větší šíři a s mnohem větším dopadem. Samozřejmě nešlo pouze o důsledky politických otřesů; na uvedených změnách se v nemalé míře podílely i objevy na poli vědy (či pseudovědy). Třemi význačnými faktory, jež ovlivnily myšlení západního světa, byly marxismus, relativismus a freudismus. Co vnesly do způsobu nahlížení na společnost?

Marxismus - pseudověda založená na spekulativních závěrech - hlásal nadřazenost ekonomických vztahů nad všemi jinými aspekty společnosti. Vybral a přizpůsobil si jednotlivé fáze dějinného vývoje a dokazoval na nich správnost svých tezí. Ty se však již nedlouho po zveřejnění, aniž by byly uvedeny do praxe, ukázaly jako mylné.

Freudismus, jehož zakladatelem byl Sigmund Freud, zase hlásal, že veškeré myšlení a konání lidí je motivováno sexuálně. Toto učení bylo svou povahou bližší marxismu než opravdovým vědám. Freud se také pokoušel opřít svá tvrzení o vybrané důkazy a vždy se dokázal pojistit před vyvrácením svých myšlenek tak, že je podle potřeby aplikoval na cokoli a kohokoli.

Do zcela jiné skupiny vědců patří fyzik Albert Einstein, který svou teorii relativity rozbořil Newtonův model vesmíru a její složitostí učinil z vědy, do té doby celkem srozumitelné, záležitost zcela abstraktní. Horší však je, že se teorie relativity, obyčejným lidem těžko pochopitelná, vulgarizuje a ve společnosti mění v morální relativismus.

Dalším podstatným prvkem bylo Marxovo i Freudovo odmítání náboženství a jeho role ve vývoji lidské společnosti. Oba se domnívali, že náboženství i jeho zmíněná role jsou pouhou smyšlenkou. v tomto názoru s nimi souzní významný německý filosof Friedrich Nietzsche ("Bůh je mrtev") a řada dalších filosofů té doby. Pro západní civilizaci to znamenalo úpadek náboženských podnětů a jejich postupné zhroucení. A tak se svět ocitl bez Boha (jak byl chápán dříve), v relativistickém vesmíru (jehož principy jsou tak složité), na konci starého řadu a v nástupu nového, který by měl být postaven již na zcela jiných principech. Za této situace stačil jakýkoli významnější otřes, a v zemích, jež byly dosavadním učením nejsilněji ovlivněny a kde přitom situace naléhavě vyžadovala změnu, se otevřela cesta pro lidi, kteří chtěli společnost vybudovat na nových, "vědečtějších" principech. Těmito zeměmi byly Německo a Rusko a oním otřesem 1. světová válka.

Nejvýraznější postavou přerodu Ruska v novou společnost byl Vladimír Iljič Lenin (1870-1924). Ten se nechal ovlivnit "vědeckým" názorem Karla Marxe na společnost a pokusil se vytvořit stát pod vládou proletariátu, a tak zajistit svobodu a blahobyt mas. Revoluce, již vedl, proběhla v roce 1917.

Ukázalo se však, že přerod staré doby v novou nebude tak snadný. Od samého počátku doprovázelo snahy o nastolení vlády proletariátu strašlivé krveprolití, zcela nesrovnatelné s poměry v carském Rusku. Od začátku století do roku 1917 zde bylo za všechny druhy zločinů ročně popraveno v průměru 17 lidí, od roku 1917 bylo jen za politické "zločiny" popraveno ročně v průměru 30 000 lidí. Vznikla všemocná tajná policie, která likvidovala skutečné i domnělé nepřátele nově se rodícího režimu. Lidé byli zastrašováni, šikanováni a okrádáni. Lenin však prohlašoval, že se vše děje v zájmu revoluce, která je dobrá, a proto i násilí konané v jejím jménu je správné (hle, příklad morálního relativismu). Lenin také již pochopil, že marxismus byl vlastně mylný. Nic nefungovalo tak, jak Marx předpovídal, a tak Lenin musel vymýšlet teze, které Marxovo učení nenápadně opravovaly a přitom nezpochybňovaly. Jako příklad můžeme uvést Marxovu teorii, podle níž je za zločinnost odpovědna vládnoucí třída a buržoazie. Jenomže jak vysvětlit fakt, že ve státě bolševiků bujela zločinnost dál? Odpověď byla jednoduchá: je to důsledek zhoubného vlivu buržoazie, který v lidech ještě stále přetrvává.

Tento stav byl typickým produktem sociálního inženýrství. Na základě určitého ideálu jsou konstruovány společenské teorie, které zpravidla slibují zlepšení společenských podmínek pro všechny nebo alespoň pro vrstvu, jež dosud zažívala největší útlak. Téměř vždy se zapomíná, že lidé nejsou jenom kostky stavebnice bez svobodné vůle, a nebere se na zřetel, že změny ve společnosti přicházejí postupně, jako následek přirozeného vývoje a nikoli na základě akademických teorií a výplodů salonních myslitelů.

Podobná situace nastala i v Německu. Roli, jakou měl Lenin v Rusku, sehrál zde Adolf Hitler. I jeho inspiroval Karl Marx. Byl však silně ovlivněn Friedrichem Nietzschem a skladatelem Richardem Wagnerm, který v něm probudil představu o mystickém předurčení germánské rasy. Němce chápal jako národ nadřazený všem ostatním, a proto mu bylo proti mysli zlikvidovat buržoazii, jež tvořila nedílnou a silnou součást německého národa. (O výlučnosti německé rasy se přesvědčil - jak jinak? - "vědeckými" metodami, na jejichž základě se potom rozhodovalo o tom, kdo je Árijec a kdo ne.) Musel si tedy najít jiného nepřítele, takového, který by spojoval znaky buržoazie a přitom nebyl příslušníkem árijské rasy. Tuto roli přiřkl Židům. O hrůzách 2. světové války a o jejích důsledcích pro Židy i pro celý svět se jistě nemusím rozepisovat.

Co je však důležité: oba tyto nejzločinnější režimy moderní doby byly postaveny na pevných "vědeckých" základech a slibovaly zlepšení životních podmínek a spravedlivější řád. Přitom byly neuvěřitelně krvavé a lživé a zotročily masy lidí. Když nakonec padly, staly se vážným dějinným varováním.

Konec 2. světové války znamenal již dokonalý rozvrat "pořádků starých časů". Tehdy také došlo k obrovským změnám v lidské společnosti. Svět se rozdělil na dva politické bloky, z nichž jeden žil svobodně (kapitalistický) a druhý pod útlakem zločinných režimů (komunistický). Jeden byl produktem přirozeného vývoje a druhý výsledkem idealistických plánů uvedených do praxe. Vzdor těmto celosvětovým problémům se postavení ženy ve společnosti zlepšovalo; lze říci, že snaha o úplnou emancipaci žen byla ve dvacátém století dovršena. Bylo by však mylné se domnívat, že dokončení emancipace je výsledkem boje "uvědomělé ženské menšiny" za svá práva. Jistě, i tyto snahy měly na emancipaci ženy vliv, lví podíl však sehrála především celková demokratizace společnosti, jejíž rozvoj se mimo jiné i zásluhou médií nutně stal závislým na mínění veřejnosti - a veřejnost tvoří jak ženy, tak muži. Stav, kdy o zastupitelích rozhoduje pouze určitá skupinka lidí vybraných podle nějakého klíče, nebyl v této době již udržitelný. Všeobecné volební právo - výdobytek 20. století - muselo platit pro muže i pro ženy, a tak se určujícím kritériem ke způsobilosti volit a být volen staly pouze věk a duševní způsobilost a nikoli postavení či pohlaví. Podobně jako s volebním právem tomu bylo i s ostatními aspekty ženské emancipace, jak byly definovány v 19. století (jim se bude věnovat následující kapitola).

Díky sílícímu vlivu médií se ve 20. století, především v 90. létech, celá desetiletí od doby, kdy byla ženská emancipace ukončena, objevuje nový fenomén - feminismus.


Emancipace

Co je vlastně emancipace? Je definována jako osvobození, vyproštění, zrovnoprávnění a získání nezávislosti. v případě žen jde o emancipaci od mužů a od společnosti, která je, ženy, svazuje.

Jak jsme viděli, ženská emancipace se vyvíjela kontinuálně s vývojem celé společnosti. Od doby, kdy žena měla ve společnosti prakticky nulové postavení, až do doby dnešní, kdy je již plně emancipována, uběhlo mnoho času a situace žen se v každém údobí lidského vývoje stále zlepšovala. Je to logické. S rozvojem občanských svobod a se zapojováním stále většího počtu lidí do rozhodování o běhu společnosti nemohla být tak neoddělitelná a početná část lidstva od tohoto procesu oddělena.

Jak jsme si již řekli, tendence k tomuto stavu se objevily v průběhu 19. století. Tehdy však ještě nebyl plně právně kodifikován; této kodifikace se dosáhlo až ve století následujícím. Přesto byly již v té době přesně stanoveny složky emancipačního hnutí a cíle, kterých chtělo dosáhnout. Ukažme si tedy, o jaké složky emancipačního hnutí šlo, a posuďme, zda v naší době bylo skutečně dosaženo úplné emancipace.

Hlavní složky ženského emancipačního hnutí jsou:

Po přečtení předchozího výčtu je jasné, že všechny složky byly splněny. Některé požadavky dokonce ani splnit nešlo, neboť než mohlo dojít k jejich splnění, samy od sebe ztratily význam - kupříkladu odstranění nuceného celibátu či omezení vlivu rodičů. Můžeme tedy říci, že žena je v současné době svobodná: má stejná práva i povinnosti jako muž a může se účastnit veřejného života jako každý jiný občan svobodného státu. Tato situace však přinesla nový problém.

V boji o osobní a společenský úspěch byla stanovena přesná startovací čára, která v rámci práva a zákonů nikoho neznevýhodňuje ani nepreferuje, a jediné, co může člověka v tomto souboji s ostatními diskvalifikovat, jsou jeho schopnosti a vlastnosti. To v praxi znamená, že šance jsou na počátku stejné, ale výsledky samozřejmě stejné nejsou a ani být nemohou - bylo by to popření samotné podstaty boje, ve kterém má vyhrát nejlepší. To však platí pouze v případě, že ono dvojí, jež člověka v boji znevýhodňuje, totiž vlastnosti a schopnosti, je bráno opravdu jako osobní indispozice. Skutečnost se stává jinou, když jsou vlastnosti a schopnosti chápány jako skutečnosti, které jednotlivce znevýhodňují již od startovací čáry či mu dokonce v přístupu na ni zabraňují. Pak dochází k tomu, že schopnější jsou uměle znevýhodňováni, třeba tak, že je jim startovací čára posunuta o kus dozadu, anebo že jsou méně schopní zvýhodňováni jejím posunutím dopředu. Tak se dostáváme k fenoménu 90. let 20. století - feminismu.


Feminismus

Feminismu byl dříve chápán jako způsob boje žen za emancipaci. k tomuto boji využíval kulturní osvětu, přednášky, letákové akce a jiné prostředky, s jejichž pomocí se snažil ovlivňovat veřejnost.

Zásadní odvrat od tohoto přístupu nastal ve Spojených státech v šedesátých letech 20. století, a to v návaznosti na vznik Hnutí občanských práv, vedené černošským politikem Martinem Lutherem Kingem. Od té doby se již feminismus přestal věnovat pouze emancipaci ženy a začal se zabývat problémy, jež se týkají celého chápání ženskosti a všeho, co je s ní spojeno. Oč jde? Feminismus se začal soustředit na otázky řízení porodnosti, potratů, segregace pohlaví, mužského násilí a stereotypních názorů na ženy. Představitelky tohoto typu feminismu chápou muže jako zdroj útlaku a ženy jako vykořisťované oběti.

Příčinou tohoto stavu je podle feministek skutečnost, že svět je koncipován na patriarchálním modelu a žena je uměle vtlačována do rolí, které jsou jí vnuceny. Svět ovládají muži, a proto jsou ženám vyhrazena pouze podřadnější místa ve společnosti (v zaměstnání) a jsou omezeny v rozhodování (ve vládě a zastupitelstvech). Dalším objevem feministek je nové chápání pojmů sex (pohlaví) a gender (pohlavní role). Sex je podle nich biologická danost - někdo je muž, někdo žena. Gender je však to, co znamená být ženou či mužem. Ženám byla pohlavní role vnucena muži. Pohlavní role je tedy chápána jako role společenská a kulturní. Názory, jaké má člověk na gender, de facto určují způsob jeho naplňování. To během času začne být spojováno s ženskostí či s mužstvím a začíná se to jevit přirozeným.

Feministky se zkrátka domnívají, že muži deformovali vše, co ve společnosti znamená být ženou, a nevěří, že by změny zákonů na tomto stavu mohly něco změnit. Přejí si tedy nové chápání ženy a vyžadují, aby jí byl nalezen nový způsob života v současné době.


Mýtus přirozenosti

Termín "mýtus přirozenosti", který nejlépe charakterizuje základní stavební kámen celého feministického hnutí, jsem si vypůjčil od přední české feministky Evy Hauserové.

Aby feministky mohly se svými argumenty ospravedlňujícími feminismus uspět (vědouce, že za normálních okolností by neuspěly), pokusily se zrelativizovat to nejzákladnější - přirozenost. A to především přirozenost ve vztahu k vývoji kultury a společnosti. U feministek termín "přirozený" či "přirozenost" v podstatě neexistuje. Vše, co u ženy - tedy u toho, co znamená "být ženou" - chápeme jako přirozené, podle feministek přirozené není; je to pouze uměle vytvořená idea přirozenosti, která je podmíněna kulturními stereotypy. Feministky nevěří, že odlišná biologická stavba těla ženy, a tím i jiná specializace v rámci lidského rodu, ovlivňuje plnění její pohlavní i kulturní role v rámci kultury a společnosti. Biologická odlišnost podle nich vůbec není důležitá (alespoň v rámci plnění kulturní role) a pohlavní role je pouze společenskou a kulturní kategorií. To podle feministek zapříčiňuje, že názory typu "muži jsou aktivní a ženy pasivní" nebo "muži chodí do práce a ženy zůstávají doma" nás ve společnosti připoutávají k mužským a ženským rolím; ty se během času spojí s mužskostí a ženskostí a zdají se být "přirozené". Jak jsme si však ukázali v první kapitole, pohlavní dimorfismus je u člověka velmi výrazný. Ženy jsou opravdu více vázány na rodinu a děti, o tom nemůže být pochyb, a muži jsou zase aktivnější mimo "hnízdo". To je přirozený, evolucí vzniklý stav. Nelze tvrdit, že jde o stav nepřirozený, protože kdyby tomu tak bylo, neměl by z hlediska evoluce lidského rodu dlouhého trvání. Relativizace "přirozenosti" však nezůstala pouze u společenských rolí. Feminismus se pokouší zrelativizovat i přirozenost vývoje celé lidské společnosti. Feministky uvádějí pro podpoření tohoto názoru jeden zajímavý příklad: představme si, že všechny knihy, filmy a obrazy, všechnu filosofii a náboženství vymyslily, napsaly a namalovaly kupříkladu Eskymačky; to by znamenalo, že celkové pojetí světa by bylo diametrálně odlišné od našeho současného vnímání, ale bylo by považováno za "přirozenou" normu. Ten, kdo by se pokusil prosazovat to vnímání světa, které je typické pro naši společnost, by se vlastně postavil mimo zažité normy a byl by považován za nenormálního. A přesně v této situaci se údajně nalézají feministky uvnitř světa stojícího na patriarchálním základě. To, co se považuje za normální, je stanoveno muži a ženy musí o své místo bojovat.

To zní velice hezky, ale feministky přehlédly jednu podstatnou skutečnost: všechny knihy, filmy a obrazy, všechnu filosofii a náboženství nevymyslily, nenapsaly a nenamalovaly Eskymačky. Uvedený názor však není tak irelevantní, jak by se mohlo na první pohled zdát (nehledě ovšem na skutečnost, že neplatí ani pro vztah k mužům - ale budiž). Kdybychom jej totiž dovedli do důsledků, mohli by si kupříkladu zloději stěžovat, že je společnost nenechá krást, ačkoli oni se na krádež dívají jinak, že normy jsou určovány pouze lidmi, kteří nekradou, a dožadovali by se změny zákonů. Může se to zdát poněkud přehnané, ale není. Šlo by pouze o logické vyústění situace, která by vznikla v případě, že by se zrelativizovaly normy a hodnoty společnosti. Kdybychom přijali vůdčí myšlenku feministek, nesporně by taková situace mohla časem nastat.

Snahou feministek tedy je v podstatě od základu popřít model společnosti, popřít její přirozený vývoj, nahradit přirozené normy normami novými, feministickými, a tak si otevřít pole působnosti, neboť kde neexistují přirozené normy nebo kde jsou nahrazeny novými, "spravedlivějšími", je vše dovoleno - alespoň těm, kdo tyto "spravedlivější" normy vytvářejí.


Je feminismus věda?

Při přečtení jakékoli publikace o feminismu se nelze ubránit dojmu, že vše, co zásadním způsobem podporuje jejich teze, je postaveno na solidním vědeckém základě a odráží skutečnou situaci ve společnosti. Opak je pravdou. Právě onen neodbytný pocit správnosti a relevantnosti jejich myšlenek je usvědčuje ze lži. Nedává totiž možnost nesouhlasit či se ptát a dostat smysluplnou odpověď či navodit zdání pochybností. Tak se dostáváme k jednomu z hlavních důkazů, jež usvědčují nějakou "vědu", že je pseudovědou. Tyto důkazy popsal filosof a historik Paul Johnson ve své knize "Nepřátelé společnosti". Podívejme se, jaké další aspekty to jsou a jak se na ně dá či nedá feminismus aplikovat.

Prvním a nejdůležitějším faktorem odlišujícím vědu od pseudovědy je možnost falzifikace. Skutečný vědec nehledá fakta, jež by jeho teorii potvrdila, nýbrž naopak ta, která by jeho teorii vyvrátila. Vědec, který hledá pouze ta fakta, jež by mu jeho teorii potvrdila, se usvědčuje z vlastního podezření, že je nedokonalá nebo mylná. Aby se však tato jeho mylná teorie nedala tak lehce vyvrátit, zabuduje do ní obranu proti popření. Je to totiž jednodušší a praktičtější než teorii přepracovat, a tak ji prohlásit za mylnou. Jak se k tomuto problému staví feminismus? Překrásný příklad nacházíme v knize "Dívčí válka s ideologií", kde editorka v předmluvě komentuje ideologickou povahu patriarchátu: "Každá teorie či interpretace, ať jde o humanitní a společenské obory, nebo o přírodní vědy, je formulována v určitém ideologickém prostředí. Nedá se tedy nikdy hovořit o neutrálním názoru, protože každý názor vychází z nějakého systému hodnot a rozdělení moci." S tímto tvrzením můžeme pouze souhlasit či nesouhlasit, nelze je však ani dokázat, ani vyvrátit, a proto s vědou nemá nic společného. Je to pouze čistá ideologie marxistického typu. Stačí totiž před tímto výrokem, který byl pronesen v souvislosti s patriarchální ideologií, vyměnit slovo patriarchální za slovo buržoazní, a ocitáme se ve známých vodách. Problém nastává tehdy, když by někdo chtěl argumenty uvedenou tezi vyvrátit: samotný výrok ji totiž dokonale kryje. Vše, co by jí mohlo být vytknuto, lze na základě obsahu tohoto výroku smést. A to je právě ta pojistka, která zabraňuje vyvrácení teorie, postavené na pseudovědeckém základě.

Druhým příznačným rysem je, že pseudověda, a to jak celá, tak i její jednotlivé vývojové fáze, je vždy ve vězení své doby. Feminismus není výjimkou. Feministické názory devatenáctého století upadají v zapomenutí a nahrazují je moderní názory soudobých feministek, které považují feminismus 19. století za beznadějně zastaralý.

Dalším znakem je nejednotnost učení a střídání vůdčích škol. Tento problém se zatím feminismu vyhnul. v současné době jsou pouze dva konkrétní typy feminismu: liberální a radikální. Liberální feminismus není ani tak feminismem ve smyslu, v němž zde o něm hovoříme; pouze shrnuje normální požadavky na emancipaci ženy. Radikální feminismus naopak představuje feminismus v jeho křišťálové podobě. Co chybí feminismu v počtu vůdčích škol, vynahrazuje si v počtu názorových proudů, kterými obsáhl všechny aspekty lidské společnosti. Můžeme se setkat s ekofeminismem, socialistickým feminismem, psychoanalytickým feminismem a řadou dalších odnoží, včetně velice zajímavého feminismu satanistického. Tak se feminismu podobá freudismu a marxismu: má neuvěřitelnou schopnost popsat, okomentovat a vstřebat všechny složky lidské činnosti v intencích svého učení.

Znakem typickým pro slabé vědy je také nedostatečná teoretická základna nauky, na níž by se všichni v dané vědě zainteresovaní shodli. U věd jako je fyzika, matematika či chemie k takovým rozporům nedochází. Opačná situace je však u věd jako jsou sociologie a psychologie. Tam obecný základ tvoří intuitivní všeobecná tvrzení, která vyvolávají zdání empirie. Není pochyb, že feminismus je ve svém základu i koncepci bližší sociologii a psychologii než vědám empirickým, jako jsou právě fyzika nebo matematika.

Na těchto několika příkladech je vidět, že feminismus chápaný jako věda žádnou vědou není. Čím tedy je? Pseudovědou a ideologií. Ideologií, která obsáhla všechny náležitosti lidského vědění a konání a snaží se k nim nalézt feministické stanovisko. Podívejme se nyní na několik oborů lidské činnosti, v nichž se feminismus snaží prosadit a zvrátit dosavadní vnímaní skutečnosti.


Feminismus versus věda

Jak jsme si ukázali v minulé kapitole, feminismus není žádnou vědou. Můžeme jej považovat za pseudovědu nebo dokonce za ideologii. Tohoto handicapu jsou si feministky vědomy, a proto se snaží dostat na akademickou půdu jiným způsobem. Jakým? Usilují o vytvoření nové teorie vědy, která by byla přímo pod určujícím diktátem jejich učení. Tato teorie napadá klasickou koncepci vědy a její přirozený vývoj. Cíle, výsledky a postupy označila za důsledek patriarchálního modelu vidění světa a za důsledek patriarchální ideologie.

V popisu tohoto tématu jsem vycházel z eseje Evelyn Fox Kellerové "Feminismus a přírodní vědy", kde je přesně popsán vztah feminismu a jeho nejdůležitějších názorových proudů k vědě.

U liberálního feminismu se objevují obvinění z androcentrismu vědců a jeho vlivu na vědu. Nápravy lze dosáhnou jednoduše: stačí do výzkumného procesu zapojit více žen - a problém je odstraněn. Samozřejmě, že vše by se dělo na základě principů zaručujících rovné příležitosti. Potíž je v tom, že by tato náprava poměrů nepřinesla do chápání vědy nic nového a že by v ní tak jako tak rozdíl mezi mužem a ženou nebyl znát. Není to tedy kritika vědy, ale kritika politické praxe.

Mírně radikální feministky již přicházejí s jiným, doplňujícím názorem: příčinou tohoto stavu je, že většinu vědců tvoří muži, kteří si do vědecké práce přinášejí svůj způsob náhledu na svět, takže jej ovlivňují ve prospěch mužů a svým výzkumem sledují pouze mužské cíle. Patriarchální pojetí vědy vedlo k jednostrannému výběru předmětů zájmu a často opomíjelo otázku ženství. Jako příklad uvádí Kellerová lékařství, kde se toto obvinění dá nejčastěji doložit; antikoncepce byla dlouhou dobu zanedbávána, přestože šlo o věc velice důležitou pro lidstvo, a když už se jí začala věnovat pozornost, byla vždy koncipována pouze pro ženy (!?). Jako jiný příklad uvádí menstruační bolesti, které jsou pro mnoho žen velkým problémem. Předpokládá se, že kdyby směr lékařského výzkumu určovaly ženy, k podobným nevyváženostem by nedocházelo.

K těmto dvěma bodům si dovolím krátký komentář. Výzkum v oblasti antikoncepce byl opravdu mnoho let zanedbáván, ale nelze se domnívat, že je to pouze důsledek androcentrického zaměření lékařské vědy. Otázka antikoncepce byla a dosud je velmi závažným problémem z hlediska katolického náboženství a církve všeobecně. Předmětem zkoumání na poli lékařské vědy se stala až se sekularizací celé společnosti, jež vedla k otevření přístupu k této otázce. (Vím, že pro feministky to není žádný relevantní důkaz, protože - jak se dovíme v příští kapitole - náboženství a církev jsou opět ovlivněny patriarchální ideologií. Ale přesto...) k otázce opomíjení menstruačních bolestí: menstruační problémy a bolesti jsou přirozeným důsledkem přirozeného a důležitého jevu zvaného ovulační cyklus ženy. Nejedná se tedy o nemoc či postižení. "Léčit" je možno pouze doprovodné příznaky, jako jsou kupříkladu určité typy menstruačních bolestí, tlumitelné stejnými přípravky, jaké se používají třeba na bolest zubů. U těchto dvou bodů tedy nelze kategoricky prohlásit, že jsou důsledkem egoismu mužských vědců. Lékařská věda se zabývala a zabývá především nemocemi, které postihují celou populaci bez ohledu na pohlaví, a obávám se, že typicky mužských nemocí je daleko méně než nemocí ženských.

Sama Kellerová připouští, že u jiných vědních oborů se toto opomíjení nalézá mnohem hůře, ale a priori jejich existenci předpokládá. (Není přece možné, že by ti zlotřilí muži vynechali jedinou příležitost, jak ženám uškodit.) Ani tato kritika vědy se však nedotýká chápání vědy a neničí víru v její neutralitu.

Radikální feminismus již naopak kritizuje samotný proces plánování a výklad experimentů. Kellerová zde nabízí jeden příklad: uvádí, že pro veškeré výzkumy učení zvířat, prováděné na krysách, se používají výhradně krysí samci. A hned uvádí důvod: krysí samice mají čtyřdenní cyklus, který práci znesnadňuje. Tomu však nevěří a tvrdí, že praxe předpokládá, že jen samci reprezentují svůj živočišný druh. Tento konstrukt, který se neopírá o žádné hmatatelné důkazy, je však obtížné vyvrátit, neboť předkládané vysvětlení smete se stolu. Podobné příklady podle Kellerové existují také v psychologii. O výzkumu v psychologii se však zmiňuje i Paul Johnson v "Nepřátelích společnosti": "Výsledky použité k potvrzení hypotéz nejsou často ničím jiným než náhodným souhrnem dat, protože signifikantní testy potvrdí správnost téměř všeho. Sociologie na tom často není o nic lépe." To znamená, že u psychologie, která je slabou vědou, se dá výběr a zkreslenost výzkumu předpokládat, ale jak sama Kellerová říká, příklady z oblasti biologie se hledají hůře (což jí však opět nebrání tvrdit, že tam jistě nějaké jsou). Přesto podle ní lze důkazy o předpojatosti v pozorování a experimentech najít i ve společenštěji zaměřených vědách, například v primatologii (nauce o primátech), kde řada žen prováděla výzkum velmi podobnými metodologickými postupy jako muži, avšak výsledkem byly radikálně odlišné formulace. Příkladem má být popis smečky vedené jedním samcem, ve kterém vědecká pracovnice Jane Lancasterová jinak formuluje tradiční pojetí "harému" u primátů: "Pro samičku jsou samci zdrojem, který může využít pro přežití své a svého potomstva. Pokud jsou podmínky takové, že samčí role může být minimální, je obvyklá smečka s jedním samcem. Jen jeden samec je nutný pro skupinu samic, pokud je jeho jedinou rolí oplodnit je." To, co Jane Lancasterová napsala, je fakt, který nelze vyvrátit, protože na něm nic k vyvrácení není. Je to logický důsledek přirozeného vývoje primátů. Kdyby totiž ve skupině bylo potřeba více samců, byli by tam, protože z by hlediska evoluce ta skupina, v níž by byl pouze jeden samec, byla slabší (u primátů je obrovský pohlavní dimorfismus); osamělý samec by nemohl dvěma samcům konkurovat a byl by od smečky vyhnán. Lancasterová však formulací svého popisu "harému" sledovala jiný cíl. Bylo jím zdiskreditovat dosavadní chápání "harému", totiž že je to skupina samic, jíž vládne jeden samec. Zahleděna do rétoriky výkladu opomněla jeden důležitý fakt: samec svůj "harém" vydobyl nad jinými samci a také si jej uchránil. Samice ve smečce primátů jsou jakýmsi mobiliářem, který přebírá vítězný samec od poraženého. O tom, kdo se stane vůdcem smečky, rozhodují pouze schopnosti samce a ne volba či požadavky samic. Samice jsou zde v roli pasivních pozorovatelek a do děje příliš nezasahují. Podobná situace je u většiny savců, ne jen u primátů. To není sexistický výmysl, nýbrž potvrzená skutečnost. Tady vidíme, jak pokus vysvětlit nějaký jev z hlediska ideologie či pojmout jej subjektivně může velice lehce sklouznout k polopravdám, nesmyslům nebo dokonce ke lžím.

Zatímco radikální feminismus útočil na principy vyhodnocování a plánování výzkumu a experimentů především ve vědách společenských či humanitních, ultraradikální feminismus se snaží objevit androcentrické předsudky i ve vědách, kde je možnost zkreslení na základě nějakých předsudků velmi ztížená, a dokonce kritizuje i samotnou ideologii vědy. Jaké to může mít důsledky ? Kellerová o tom říká doslova: "Rozpětí této kritiky nás odvádí ze sféry liberalismu a vyžaduje od nás schopnost zapochybovat o samotnou výchozí pozici objektivity a racionality, která tvoří základ vědeckého snažení." Katalyzátorem tohoto radikálního kroku byla snaha feministek navrátit (sic!) ženám pozici aktivních činitelů ve vědě. Znamenalo to stále měnit základní myšlenky jejich nauk; tato situace však již nebyla dále udržitelná, a feministky začaly věnovat pozornost patriarchálním předsudkům v oblasti sociální struktury a funkci jazyka a myšlení.

Feministky totiž věří, že vědecké myšlení není určováno vlastní logickou a empirickou nutností. Kdyby tomu tak bylo, nemohl by zde být patrný žádný "autorský rukopis", odrážející, že jde o dílo ženy nebo muže. Kromě toho by představa, že svět je jinak vnímán ženami a jinak muži, mohla vést k dalšímu vylučování žen z vědeckého procesu. Feministky tedy začaly odkrývat domnělé filosofické a historické nedostatky v klasickém pojetí vědy a začaly v nich rozpoznávat způsoby, jak bylo vědecké poznání utvářeno svým politickým a sociálním kontextem. Tak došlo k tomu, že feministky začaly vědu chápat jako společenský proces. Ovšem chápat vědu pouze jako produkt společenského procesu či jako společenský proces sám je nejen nepravdivé, ale i nebezpečné. Abychom si dokázali nepravdivost tvrzení, že výběr předmětů vědeckého zkoumání a vyhodnocování výsledků tohoto zkoumání jsou pod diktátem potřeb společnosti a politické situace, nemusíme chodit daleko do minulosti. Za názorný příklad může posloužit Albert Einstein a jeho teorie relativity. Nelze se domnívat, že teorie relativity byla vynalezena či objevena pod tlakem potřeb společnosti nebo na politickou objednávku. Ve společnosti nebyla žádná potřeba, která by ke svému uspokojení vyžadovala právě teorii relativity. Zde je vidět, že vznikla zcela nezávisle na společnosti a politice. Podobný příklad lze najít v 19. století u Darwina, v jeho teorii evoluce. A nakonec se můžeme podívat třeba na Reného Descartese a jeho diferenciální počet. v době třicetileté války byl pro společnost jako celek i pro politické představitele diferenciální počet naprosto zbytečný a prakticky nevyužitelný. Byl stvořen pouze z touhy po poznání a popsání světa. Z touhy po pochopení všech souvislostí mezi ději probíhajícími ve vesmíru a opět ne z potřeb společnosti nebo z nařízení politiků. Takových příkladů lze najít stovky. Je však nutno připustit, že mnoho vědeckých objevů bylo politicky zneužito či že byly provedeny na základě nějaké objednávky, přesto však vědu nemůžeme takto paušalizovat a upírat jí na tomto základě její autonomii. Upřeme-li vědě autonomii, degradujeme objektivitu a rozhodování o tom, co je pravda a co ne, se přesune do sféry politické. Prohlášením, že věda není autonomní, feminismus napadá objektivitu vědeckého zkoumání. Objektivitu zkoumání nazývá ideologií objektivity. Tato ideologie podle feministek prosazuje protiklad mezi (mužskou) objektivitou a (ženskou) subjektivitou a odmítá možnost jejich propojení. Feministická kritika na tuto ideologii zaútočila následovným způsobem: ve vědeckém myšlení je třeba změnit pojetí objektivity a tu je nutno chápat jako dialektický proces. Tento přístup však vede k relativizaci objektivity: objektivita není objektivní, nýbrž je ovlivněna subjektivním pohledem vědce, který svou subjektivitu nevědomě promítá do závěrů svých výzkumů. To však není pravda, alespoň ne u věd, které jsou skutečnými vědami. Subjektivitu nelze aplikovat do věd jako je chemie, fyzika, matematika, ale - jak jsme si ukázali na příkladu Jane Lancasterové - ani do biologie. Samozřejmě, že subjektivitu lze aplikovat v sociologii a psychologii, jenže to jsou právě ty slabé vědy, kde lze aplikovat téměř cokoli. Kellerová píše, že tento feministický relativismus ruší veškerý potenciál feministické kritiky pro nové chápání vědy. Podle ní má totiž feministická kritika dva základní cíle, a to odlišit ve vědě lokální od univerzálního a učinit legitimními ty části vědecké kultury, které byly odmítány, protože byly definovány jako ženské. Její názor tedy známe, ale nevíme, co znamená. Nevíme, co je myšleno jako lokální a co jako univerzální. Ani nevíme, jaké jsou ony odmítané části vědecké kultury, které jsou odmítány kvůli tomu, že jsou ženské.

Feministky se také domnívají, že objektivita je spojována s maskulinitou (?) a autonomií a cíle vědy s mocí a nadvládou. To, že se cíle vědy s mocí a nadvládou v praxi nespojují, alespoň ne v takové míře, aby se to dalo považovat za směrodatné, jsme si už doložili výše. Spojení objektivity s maskulinitou a důsledky tohoto spojení sama Kellerová považuje za méně jasné. Aby tento vztah ozřejmila a obhájila, vypomohla si (jak jinak?) freudismem - psychoanalýzou. Možnost aplikovat freudismus na cokoli se zde opět ukázala jako velice výhodná. Kellerová rozvinula na bázi psychoanalýzy několikastránkovou teorii, aby ji nakonec zakončila slovy (citací): "Pouze falická psychologie umožnila agresivní zacházení s přírodou." Na jiném místě píše: "Ani oidípovskému dítěti, ani moderní vědě se nepodařilo zbavit svých předoidípovských a v zásadě bisexuálních tužeb. Pouze pochopíme-li tuto skutečnost, můžeme začít hledat vědu jinou, vědu nedeformovanou maskulinními předsudky." Vskutku brilantní závěr. Problém je však v tom, že oidípovský komplex a bisexuální tužby nebyly nikdy dokázány. Freudismus je konstrukt, který není ověřitelný. Vyvozovat z něj závěry se rovná implikaci: tedy je-li předpoklad nepravdivý, je každý závěr z něj odvozený pravdivý.

Feministky mají pocit, že věda v pojetí mužů vede k ovládnutí přírody a k jejímu zotročení, zatímco ženy chápou vědu jako "rozhovor" či "dialog" s Přírodou. Termínu "ovládnutí a zotročení" lze v souvislosti s přírodou rozumět dost obtížně. Vědění a využívání znalostí není zotročováním či ovládáním; je to aplikace poznatků v praxi s cílem zlepšit život lidí nebo hlouběji pochopit další jevy. Neaplikování poznatků by vedlo ke stagnaci lidstva a jeho následnému úpadku.

Co napsat na závěr? Snad jen to, že feminismus nemůže do vědy jako takové přinést nic dobrého. Žádná ideologie promítnutá do vědy pro ni není přínosem, naopak: stává se její zhoubou. A že by se stala zhoubnou i v případě feminismu, je nabíledni. Feministická kritika objektivity, zběsilé hledání nových formulací, jež křečovitě obracejí objektivní fakta, i prosazování názoru, že pravda je subjektivní, opravdu nejsou skutečnostmi, které by mohly vědu nějakým způsobem obohatit. A snaha přesvědčit veřejnost, že feminismus ve vědě přinese lepší a pravdivější výsledky, se ukazuje jako propagace lži.


Feministická teologie

Jak jsme si již uvedli, feminismus se snaží popsat a ovládnout všechny aspekty a činnosti lidského společenství. Ani náboženství před ním nebylo ušetřeno. I ono je totiž podle feministek pokřiveno patriarchálním pohledem na svět. Feministky mají pocit, že do popředí je vyzdvihována pouze "mužská" stránka Boha a jeho "ženská" stránka že byla potlačena nebo jí nebylo dovoleno se projevit.

V důsledku toho, že církevní struktury jsou převážně mužské a hierarchické, nebylo ženám dovoleno studovat, ani mít moc a autoritu. Jediným místem, kde mohly dosáhnout úspěchu a úcty, byly misie a kláštery. To alespoň tvrdí feministky. Opomíjejí však fakt, že kláštery byly velmi autonomní celky, které vládly značnou mocí; nelze předpokládat, že matky představené neměly žádnou církevní ani světskou moc.

Feministky dále církvi kupříkladu vytýkají, že některé liturgické a církevní texty obsahují výhradně mužské výrazové prvky a obrazy ("Kdož sú Boží bojovníci", "Již vstaňme, bratři, vstaňme již" apod.). Myslím, že toto žádný komentář nepotřebuje. Daleko důležitější jsou snahy radikálních feministek přetvořit církev a náboženství na základě nového, "spravedlivějšího" modelu.

Jistá skupina feministek církev zavrhla jako beznadějně patriarchální a tvrdí, že nabízí málo pomoci a naděje ženám, jež chtějí svůj život změnit na základě feministického učení. To, že nabízí málo pomoci a naděje feministkám, je pochopitelné. Církev může nabízet pomoc a naději pouze lidem, kteří chtějí svůj život změnit na základě křesťanských idejí a nevidím jediný důvod, proč by tuto pomoc a naději měla nabízet lidem chtějícím svůj život změnit například podle zásad komunismu (což je srovnatelné). Jiná část feministek chce zůstat uvnitř církevních struktur, ale protože se církevní vidění světa neshoduje s jejich, usilují o to, aby byl náhled na bibli a křesťanskou tradici přehodnocen, případně přijat nový. Věří, že bible jim jako ženám může nabídnout i (sic!) mnoho pozitivního a že je v ní předpovězena i spásotvorná smrt patriarchátu. Pokud je citace myšlenky přesná, musíme si všimnou onoho problematického i: feministky předpokládají, že bible přináší ženám, a tedy i celému lidstvu něco negativního, to že se však dá úspěšně korigovat feministickým pohledem na svět a jeho projekcí do křesťanství a bible. To je útok na bibli a na celý z ní vycházející princip křesťanství. Zajímavou myšlenkou je i předpovězený zánik patriarchátu. Feministky vycházejí ze zvláštní konstrukce: v bibli je Bůh chápán jako osvoboditel z nevolnictví, a tak je pozitivním vzorem i pro ženy (?). Proroci Ozeáš a Ámos přinášejí zvěst, která převrací stávající řád, a tak útočí na hierarchii a zároveň na patriarchát. Co tím chtějí feministky říci? Předpokládají, že rozvrstvení společnosti je důsledkem patriarchální nadvlády nebo snad že muž je ze své podstaty tvůrcem a propagátorem nevolnictví? Domnívají se, že společnost založená na matriarchálním modelu by vznikala bez fáze nevolnictví a hierarchické rozvrstvení společnosti by neexistovalo? Jejich předpoklady a vývody nejsou pravdivé. Proč? Stačí se rozhlédnout kolem sebe, podívat se do historie a trochu se zamyslit. Odpověď přijde sama.

Dalším jevem feministické teologie je polemika, zda je Bůh muž či žena. Feministky se pokusily chápat Boha nikoli jako Otce, nýbrž jako Matku: ženské vidění bylo z našeho chápání vesmíru vyloučeno; je tedy těžké je následně přijmout, a tak je Hospodin přirozeně chápán jako muž. Vyčítají také, že božské Osoby novozákonní trojice jsou mužské a Maria že sice je v katolické tradici významnou postavou, jenže je vlastně jen (dle psycholožek) projekcí mužů. Mají pocit, že chápání Boha jako muže není správné a nezakládá se na pravdě, neboť ve Starém zákoně jsou pasáže, v nichž je Bůh znázorňován jako matka či rodička, když si pisatel přeje znázornit lásku k Boha k lidem. Ony však nechápou, že právě proto není Bůh muž nebo žena. Bůh je i mužem i ženou. Obsahuje v sobě oba principy. v důsledku toho pak ani křesťanství nerozlišuje mezi mužem a ženou, nýbrž mezi dobrým a špatným člověkem.

Moderní feministky také zastávají názor, že ženské pojetí Boha spojené s ekologií, mateřskou péčí a soucitem s utlačovanými jsou aspekty, které by měly být vneseny do moderní teologie. Mateřská péče a soucit s utlačovanými však nejsou jevy, jež by v křesťanství chyběly. Tvrdit, že v něm nejsou nebo že jsou opomíjeny, svědčí o totální neznalosti. Ekologie je již něco jiného. Ekologická ideologie se stala lákadlem pro mnoho demografických skupin obyvatelstva a propagování ekologie je jistou zárukou pozornosti a medializace. Je také zajímavé, že si ženy-feministky udělaly na ekologii monopol. Jako by muži byli zdrojem všech přírodních katastrof a přitom nehodlali se stavem životního prostředí cokoli dělat.

Ve výčtu různých "důkazů", které podporují feministické tvrzení, že chápání bible a křesťanství je pokřiveno patriarchálním náhledem na svět, by se dalo ještě dlouho pokračovat. Je to však zbytečné. Z těchto příkladů vidíme, že se feministky snaží najít "důkazy" potvrzující jejich teorii, kdekoli je to jen trochu možné. Nedaří se jim však nabídnout skutečnou validitu, neboť k tomu, aby pravdu obrátily na svou stranu, využívají pouze přirovnání nebo nepatrné náznaky. Nejde jim totiž o nalezení pravdy, nýbrž o moc. Kdyby hledaly pravdu, mohly by si v současné svobodné době založit sektu, která by byla založena na principech feministické teologie.


Feministická politika

V roce 1998 proběhla v Pekingu světová konference o ženách - Žena 2000. Podívejme se na její závěry a na návrhy, jakým způsobem situaci ženy v současné společnosti řešit.

Na začátku závěrečné zprávy z kongresu se dovídáme následující: od kongresu, který proběhl v roce 1985 v Nairobi, se událo mnoho zásadních změn, jež byly pro ženy jak negativní, tak pozitivní. Celosvětový demokratizační proces uvolnil politické mechanismy v mnoha státech. Hnací silou změn byla rostoucí síla ženských organizací a feministických skupin. Hleďme, jak si feministky přisvojují něco, nač měly pramalý vliv. Aplikujeme-li toto prohlášení kupříkladu na naše poměry a vůbec poměry v bývalém sovětském bloku (protože právě zde došlo k nejvýraznějšímu uvolnění a otevření politických mechanismů), zjistíme, že se toto prohlášení nezakládá na pravdě. Tvrdit něco takového je neobyčejná nehoráznost. Nejsem si vědom, že by na pádu komunismu měly rozhodující podíl ženské organizace a feministické spolky (měly-li vůbec nějaký podíl). Na tomto základě si již dokážeme představit, v jakém duchu se ponesou závěry a návrhy řešení schválené na kongresu.

O čem se tedy jednalo? Kongres se zabýval těmito dvanácti body:

  1. Chudoba
  2. Vzdělávání a příprava na povolání
  3. Zdraví
  4. Násilí
  5. Ozbrojený konflikt
  6. Hospodářství
  7. Rozhodování
  8. Institucionální mechanismy
  9. Lidská práva
  10. Média
  11. Životní prostředí
  12. Ženy jako děti a dospívající

Jak vidno, kongres se až na jednu výjimku zaměřil na problémy, které se podle názvů tykají celé společnosti a nikoli pouze žen. Při bližším pohledu na jednotlivé body zjistíme, že byly aplikovány pouze na ženy a že vypsané problémy se podle feministek dotýkají především žen.

Teď tedy k nejvýznačnějším bodům.

1. Chudoba - ta je hlavně problémem žen. Nezávažněji jej pociťují ženy z rodin žijících ve venkovských oblastech závislých na zemědělství. Břemeno chudoby těžkne v důsledku rigidnosti rolí, jež jsou ženám připisovány, a v důsledku tendencí redukovat sociální pomoc a zabezpečení.

Doporučené postupy řešení: revize makroekonomické politiky, revize zákonů a správních postupů - zaručení rovných práv, vytvoření situace, kdy ženy budou mít přístup k úsporám a budou moci využívat kreditních mechanismů, a konečně provádět výzkumy zjišťující příčiny a odhalující mechanismy, jež vedou k feminizaci chudoby.

Problém chudoby však není především problémem žen. Je problémem celé společnosti. Kongres vymezil ženu jako minoritní skupinu, která nemá nic společného s širší společnosti. Zabýval se ženami jako samostatnou skupinou. Musíme si však uvědomit, že chudoba ve většině případů není problémem jednotlivce, nýbrž problémem vyšší sociální jednotky - rodiny. Rodinu v normálním stavu tvoří muž, žena a děti (dítě). Proto se dá - a musí - předpokládat, že chudoba rodiny postihuje jak ženu, tak i muže a děti. Dále se ve zprávě setkáváme s popisem skupin ženské populace, které jsou chudobou ohroženy či postiženy: ženy v domácnosti, opuštěné či rozvedené ženy, ženy na mateřské dovolené, nezaměstnané ženy a vdovy. To jsou však případy, jež můžeme aplikovat i na muže, a často to opět nejsou problémy samotné ženy, nýbrž celé rodiny.

Samostatnou kapitolou je výčet zvlášť ohrožených ženských skupin, jimiž jsou: romské ženy a dívky, drogově závislé ženy a dívky, ženy bez domova a pouliční prostitutky. Feministky na základě tohoto výčtu vyžadují vytvoření programů, které by těmto ohroženým ženským skupinám přímo pomáhaly. Asi si však neuvědomují, že skupinami ohroženými chudobou jsou především Romové, drogově závislí, bezdomovci (lidé bez domova) a prostitutky, ale i prostituti (to vše platí, přijmeme-li takovéto vymezení) a nikoli jenom ženy patřící do těchto skupin. Tvrzení, že v těchto sociálních skupinách jsou ohroženy především ženy, a vyžadovat na tomto základě nějaké programy přímé pomoci je elitářství a ne rovnost. Zkusme si představit, jaká vlna nevole by se zvedla, kdyby se podobný přístup prosazoval v rámci přímé pomoci mužům z těchto sociálních skupin.

2. Vzdělávání a příprava na povolání - v mnoha zemích ženy stále trpí diskriminací způsobovanou tradičními postoji, příliš časným manželstvím a těhotenstvím, nedostatkem škol a nevhodným, proti ženám zaměřeným vzdělávacím a výukovým instrumentům. Dívkám je stále znemožňováno kvalitní vzdělání vyššího typu, hlavně v exaktních a technických disciplínách.

Doporučené postupy řešení: zajistit rovný přístup ke vzdělání, odstranit negramotnost žen o 50 %, navrhnout a realizovat nediskriminující systémy vzdělávání a přípravy na povolání, realizovat vzdělávací reformy a podporovat celoživotní vzdělávání a profesní školení žen a dívek.

Když pomineme problém časného manželství a těhotenství, což je problém řešitelný pouze rozvojem celé společnosti, zůstává zde velmi zajímavá myšlenka nevhodného a proti ženám zaměřeného způsobu vzdělávání a výukových instrumentů. Jaké jsou ony způsoby a instrumenty znevýhodňující ženy? Nevíme. Není spíše třeba reformy celého systému školství, která by zlepšila způsoby výuky a používané instrumenty pro všechny? Asi ne, přestože by vytváření nových principů výuky pouze pro ženy vedlo k pohlavní segregaci ve školství, což by zapříčinilo stav, proti kterému feministky donedávna ostře protestovaly. Otázka znemožňování vyššího vzdělání v exaktních a technických disciplínách není ani tak způsobena společenským znevýhodňováním žen, jako spíše jejich nezájmem (nebo malým zájmem) o tyto vědní disciplíny. Stačí se podívat na situaci na pražské Matematicko-fyzikální fakultě UK, kde je o studium ze strany dívek mizivý zájem.

České feministky zastoupené na kongresu otevřely jiný problém. Stěžovaly si, že počet žen vysokoškolsky vzdělaných je ve struktuře ženských pracovních sil pouhých 8,7 %, kdežto mužů je ve struktuře mužských pracovních sil celých 12,1 %. České feministky mají pocit, že tento stav zapříčiňují nějaké kvóty. Dokládají to skutečností, že celková úspěšnost přijetí na vysoké školy byla v roce 1997 pro ženy katastrofální - přijato bylo "jen" 21 % přihlášených dívek. Neuvádějí však, jaké bylo procento u mužů, což je důležité, neboť operují číslem vycházejícím z celkového počtu přihlášených dívek a ne z počtu skutečně přijatých žadatelů. Vzhledem k tomu, že vysoké školy berou v průměru každého osmého žadatele (tj. 12,5 %), je toto číslo více než dobré. Z toho lze vyvodit, že české feministky by v našem školství uvítaly praktiku afirmativních akcí, neboť - jak se také zmiňují - ženy tvořily v roce 1997 "pouhých" 43,8 % všech posluchačů vysokých škol. Jaké procento by tedy vyžadovaly? 50 %, 63 % nebo 80 % z celkového počtu posluchačů? Copak samotná cifra 43,8 % nesvědčí o tom, že je vše v pořádku a že možnosti dále se vzdělávat jsou pro všechny stejné? Obávám se, že o to zde nejde - jde o rovnost výsledků ne příležitostí.*

3. Zdraví - kromě všeobecných sdělení o tom, jak je zdraví důležité pro ženu (což jistě platí i pro muže), je zde obsažen i tento požadavek: právo na zdraví musí být ženě zaručeno ve všech fázích života stejně jako muži (sic!).

Doporučené postupy řešení: rozšířit ženám možnost využívat po celý životní cyklus odpovídající kvalitní a finančně dostupnou zdravotní péči, snížit mateřskou úmrtnost do roku 2000 nejméně o 50 %, vzbudit jak v ženách, tak v mužích odpovědnost za sexuální chování a navýšit finanční prostředky vynakládané na zdraví žen a na monitorování jejich zdravotního stavu.

Vzhledem k tomu, že právo na zdraví není nic, co by mohlo existovat, budeme požadavky feministek rozebírat z hlediska práva na zdravotní péči. Ta tedy musí být zaručena ve všech fázích ženina života, stejně jako je tomu u mužů. Cožpak není? Cožpak ženy dejme tomu od určitého věku právo na zdraví nemají? Mají je snad výlučně muži? Samozřejmě že ne. Předpokládat něco takového je již čistá paranoia. Navýšení finančních prostředků vynakládaných na zdraví žen - to je stejně elitářský požadavek jako v bodě 1. O této problematice nemá cenu se dále rozepisovat. Podívejme se tedy alespoň, co trápí české feministky: nemocnost žen je vyšší než nemocnost mužů, prodlužování střední délky života probíhá u žen pomaleji než u mužů. To, že prodlužování střední délky života u žen je pomalejší než u mužů, nepramení ze zanedbávání péče o ženské zdraví. Je to způsobeno tím, že střední délka života mužů byla velmi nízká, což bylo důsledkem velmi nezdravého způsobu život v době totality. Se změnou společenského klimatu a novým přístupem k životu a životnímu stylu je logické, že střední délka života u mužů poroste rychleji a časem tak vzhledem ke střední délce života žen dosáhne stejného poměru jako ve vyspělých státech.

Rozepisovat se o zbývajících devíti bodech jednání by už bylo zbytečné. Jsou vedeny v podobném duchu jako ony tři, jež jsme si uvedli: vytvářejí umělé problémy a navrhují neproveditelná řešení. Feministky za každým jevem objevujícím se ve společnosti až zázračně nacházejí diskriminovanou ženu. Ať jde o vzdělávání, chudobu, zdraví nebo cokoli jiného, vždy je postižena především ona. Feministky nechápou ženy jako součást společnosti; snaží se je vymezit nezávisle na společnosti, a tak vytvořit elitu, případně třídu se zvláštním posláním.

Kdyby byla všechna navrhovaná řešení uskutečněna v praxi, nevedla by k rovnosti, nýbrž k protežování jedné skupiny populace na úkor druhé. Muži i ženy si totiž jsou před zákonem a ve společnosti rovni, i když tomu feministky nevěří. Ale jak jsme si již několikrát řekli: rovnost příležitostí není rovností výsledků, jak by si feministky přály. Je to diskriminační požadavek, vedoucí vždy k nespravedlnosti, úpadku a násilí na skupinách obyvatelstva, který se jako červená nit táhne nejen pekingským kongresem a feministickým hnutím, ale i všemi levicovými ideologiemi, s nimiž se již historie setkala. k úspěchu pak není třeba osobních kvalit, ale schopnosti dostat se mezi vyvolené. A to šlo vždy způsoby, které rozhodně nelze považovat za chvályhodné.


Závěr

Když jsem začínal tuto práci psát, ani zdaleka jsem netušil, co vlastně doopravdy feminismus je.

Jestliže jsem v úvodu psal o své obavě z jeho totalismu a jako nejmarkantnější příklady jsem uváděl afirmativní akce a kvóty, usvědčil jsem se z naprosté neznalosti feminismu a feministické ideologie. S přibývajícím časem a přečtenou literaturou jsem se s feministickým hnutí začínal blíže seznamovat; poznal jsem, že problém feminismu je mnohem hlubší a nebezpečnější, než jsem si tehdy dokázal představit, a že afirmativní akce, kvóty a sexual harassment jsou pouze červivé plody na stromu společnosti, zatímco skrytý červ totalitní feministické ideologie nahlodává základní kořeny celého stromu.

O tom, že feminismus je totalitní ideologie, snad není po přečtení této práce pochyb. Věnoval jsem se těm nejdůležitějším aspektům společnosti, u nichž může feminismus napáchat nevětší škody, a myslím si, že jsem dostatečně popsal nebezpečí, která feminismus přináší. Nezmínil jsem se však, proč se feminismu dopřává sluchu hlavně v demokratických státech, založených na principu svobody. Příčin může být mnoho, já se však domnívám, že je to způsobeno především tím, že západní společnosti jaksi již ztratily (paradoxně v důsledku své dlouhotrvající demokracie) schopnost rozpoznat totalitní hnutí a s ním spojená nebezpečí. Příčinou této "ztráty schopnosti" je, že západní společnosti po dlouhá desetiletí bojovaly pouze s komunismem - a po jeho pádu byl největší nepřítel najednou pryč. Tím, že se zaměřovaly především na vnějšího nepřítele, nevnímaly nepřátele vnitřní, až jim právě ti náhle začali přerůstat přes hlavu. Další příčinou může být permanentní pocit viny, jenž západní společnosti nutí tato hnutí jakoby přehlížet nebo jim dokonce poskytovat podporu.

Ale ať je příčina tohoto stavu jakákoli, je potřeba si nebezpečí feminismu včas uvědomit, neboť situace ve vztahu feminismus-společnost již dosáhla toho stupně, ve kterém se nacházely fašismus a komunismus nedlouho předtím, než uzurpovaly moc. Takové situace je třeba se vyvarovat a když nastane, bojovat proti ní.


© 1999 Jindřich Brož